Film Oblomov natočil ruský režisér Nikita Sergejevič Michalkov v roce 1979 podle předlohy románu Ivana Alexandroviče Gončarova. Scénář k filmu napsal Nikita Michalkov spolu s A. Abadašjanem. Hlavní roli Oblomova ztvárnil herec Oleg Tabakov.

Děj filmu se odehrává na přelomu 18. a 19. století v carském Rusku. Oblomov žije se svým sluhou Zacharem (Andrej Popov) ve velmi špinavém a zanedbaném bytě v Petrohradě. Nic nedělá, jenom leží a spí, nebo v leže plánuje věci, které má udělat. Tato jeho totální nečinnost pochází už z dětství, které tráví na venkově, kde je hýčkán svými rodiči a sám nemusí hnout ani prstem. Venkovská atmosféra je úplně stejná jako u něj doma. Vše by se jen mělo nebo musí udělat, ve skutečnosti však nedělá nikdo nic. Oblomov je zbabělec a lenoch, a tak se místo plánů opět noří do sladkého nicnedělání. Ve všem vidí neskutečný a hlavně neřešitelný problém, on přesně ví, že mu vše utíká mezi prsty – dokonce ho to velmi trápí, ale nic neřeší, spíš vše svaluje na ostatní, lépe řečeno na svého sluhu.

Dalo by se říct, že jeho chování do jisté míry zobrazuje ruskou povahu. Pěkně si posedět, poležet, dobře se najíst a taky si dobře vypít, ale hlavně se nijak zvlášť přetěžovat. Tohle ostatně platí i na sluhu Zachara.

Úplným protikladem Oblomova je jeho přítel, kterého zná už od dětství. Je to jeho věrný přítel Štolc – Jurij Bogatyrev. Překypuje elánem a hlavně cílevědomostí, je celý nesvůj, když nemá zrovna co na práci. Celý den má přesně naplánovaný a dokonce na rozdíl od Oblomova žije zdravě. Nebude to náhodou tím, že je původem Němec? Od dětství vychovaný otcem tak, aby šel pevně za svým stanoveným cílem a to bez jakýchkoliv emocí. To lze rozpoznat v momentu, když mladý Štolc odjíždí za výdělkem do Petrohradu a loučí s ze svým otcem. Dává mu radu, kam se obrátit v případě, že by měl nějaké potíže. Ten však otcovu nabídku tvrdě a jednoznačně odmítá, nelze přehlédnout to, jak je otec na svého syna pyšný. Syn ojíždí na koni pryč bez toho, aniž by dal nějak najevo svůj smutek, přece by se neshodil před svým otcem. Vzápětí se však vrací zpět na volání svých služebných, zde už své emoce neskrývá…

V této pasáži se nám staví do protikladu přátelská a ,,pohodová“ slovanská rasa a chladná, ale zato odhodlaná a zaměřená germánská rasa.

Oblomov se vždy velmi těší na Štolce, dalo by se říct, že na něj čeká jako na zjevení, protože právě on vždy svému příteli pomůže, dá dobrou radu, a hlavně toho pro něj tolik zařídí. Štolcovi není Oblomov lhostejný, vadí mu způsob jeho života, proto se mu snaží pomoci, nutí ho ( někdy docela humorně) k tomu, aby už konečně začal něco dělat. Snaží se dát Oblomovovu životu nějakou náplň a řád. Není to vůbec lehké, protože Oblomov už není téměř schopen zařadit se do normálního života, navykl si za ta léta na úplně jiný rytmus.

Pouto přátelství mezi nimi je velmi silné, proto se Štolc nevzdává a nakonec se mu daří svého přítele opět vrátit do mezi lidi. Navenek vypadá, že je vše v pořádku – stal se pánem svého času, ale ve skutečnosti svádí těžký vnitřní boj se svou vůlí a morálkou. Jeho sebevědomí je pod bodem mrazu a znovu propadá myšlenkám, že nejlepší by bylo, kdyby si šel lehnout a všechno zaspal. Z těchto myšlenek ho nevytrhne ani láska k Olze ( Jelena Solovejová ).

Nezdálo se mi, že by ve filmu byl přesně vyjádřen stav v jakém umřel, každopádně si myslím, že Oblomov byl člověk, který sám nevěděl, co chce. Když se ,,válel“ v posteli, tak naříkal a na všechno si stěžoval, vše chtěl změnit, ale sobě to za vinu nedával. Na druhou stranu, když byl mezi lidmi, tak si nevěřil a nejradši by se ,,vrátil“, hlavně být v pohodě a klidu pěkně schovaný pod peřinou. Myslím si, že určitě v každém z nás trochu takového Oblomova bude….